LumírHladík

eseje

1976 - 1981 Bojuji s determinací jen proto abych nevyhrál!

Odjakživa me vzrušovaly limity a hranice. Všechno to začalo fyzickými omezeními; moje rodná země byla komunistická  diktatura. Důsledek? Nebylo mi dovoleno cestovat na Západ. Když mi bylo 10-14 let, moje zvědavost mě donutila, abych se vydal alespoň na výlety duševní. Četl jsem beletrii a sci-fi. Procestoval jsem Ameriku v knihách Jacka Londona, Sibiř s Děrsou Uzalem a vesmír se Stanislawem Lemem. Představoval jsem si však, že bych mohl eventuelně překonat tento druh omezení a vidět tato místa na vlastní oči; v mnoha případech k tomu došlo… po emigraci do Kanady. Když jsem byl trochu starší, došel jsem k děsivému závěru, že nejhorší limitace ze všech je… náš vlastní rozum. Cítil jsem, na čistě intuitivní úrovni, že všichni žijeme uvnitř mentální matrice, že jsme se nadobro usadili ve starých stopách, že sice používáme náš rozum aby pro nás interpretoval  svět, ale že nakonec zapomínáme, že tento nástroj existuje…a slepě mu věříme. Ano, náš myslící nástroj dokáze neuveřitelné věci, ale zásadně s námi nesdílí jak to dělá. Udělá si svoje vlastní rozhodnutí a teprve potom nám dá vědět.Velmi brzy jsem si uvědomil, že bych mohl do této matrice podnikat tajné výlety, ale pouze za určitou cenu; alespoň tak mne poučily pohádky. Zjistil jsem, že pokud neotevřu oci, mohu do13té komnaty vstoupit. Za cenu, kterou zaplatila malá mořská víla, budu moci tančit, ale zároven ztratím schopnost mluvit.

1981 - 2012 Symbiotické baroko

Na této sérii objektů jsem začal pracovat v roce 2006. Postup práce je komplikovaný a trvá velmi dlouho. Na začátku procesu je speciálně upravená papírová roura, vyztužená dřevem a ocelí a naplněná masem nebo čerstvě chycenými rybami z blízké řeky, zabalenými v několika vrstvách kreslicího papíru. Kompletní objekt potom připevním řetězem na strom a nechám na černých mědvědech, aby jej tvořivě poničili. Může trvat několik týdnů, někdy i několik měsíců, než jsou s ním hotovi. Poté opatrně posbírám zbytky roury a v svém ateliéru v Torontu objekt konzervuji a částečně restauruji. Snědené maso obvykle nahradím entropickými kresbami, které kreslím na částečně propálený papír. Dřevo, kterým je opaluji, pochází ze stejného lesa jako medvědi, s nimiž spolupracuji. Finální artefakt zpravidla dotvořím pomocí sametu, střapců atd. „Balzamovací rituál“ je skončen, když uložím (v tomto okamžiku) velmi vzácný a posvátný objekt do na míru zhotovené muzeální vitríny.

Ne-důležitost pronikne

Jistím, že je daleko jednodušší  proniknout do tajemství vesmíru pomocí všedních, nedůležitých věcí a událostí. Monumenty si navždy udrží svá velká, monumentální tajemství; vlečou za sebou mnoho ze své minulosti,  jsou příliš historicky relevantní a přitahují příliš mnoho zájmu. Rozhodl jsem se tedy, že budu raději otevírat, pokud možno nepozorovaně, tajné dveře tajných komnat, předstíraje, že mne nezajímá, jestli za nimi uvidím něco zajímavého.Velká tajemství nelze objevit pomoci brutální síly a úsilí. úsilí má kosti, bodce a výčnělky, úsilí prostě neproklouzne bezpečnostní sítí kontextualních cedníkú.