LumírHladík

Recenze / Komentáře

Lumír Hladík –

Pralekce

Co mě šílelo kdysi a co ted…

přemíra hranic –

míra nepředpověditelnosti –

přemíra racionalní obhajoby irracionality

přemíra nároku na nesmrtelnost

neúcta k smrti

 

Co mě přitahovalo kdysi a co ted…

míra neurčitosti –

míra neproniknutelnosti

­míra neuspořádanosti (entropie) jako projev ryzího božství

Lekce

Jako dítě jsem obdivoval loutkové divadlo a moje největší dětské přání bylo zjistit co loutky dělají, když nehrají. O něco později mi došlo - jsem loutka. Nemám kontrolu sám nad sebou, nad svými myšlenkami, nad tokem jsoucna. Také jsem chtěl vědet co se děje se světem, když nejsem fyzicky přítomen – když TAM nejsem.  Chtěl jsem vidět za horizont i toho nejzažšího kontextu. Do oblasti, kterou nikdy nedomyslím, které se nikdo jen tak nedobere. Jak se cítí a jak existuje trojuhelník prostoru pod rohem koberce, když nejsem doma? Svět je svět do sebe svěřepě zaklesnutých kulis a opon. Jsou v řadách – jedna za druhou, do nekonečna. Velice záhy jsem chtěl vlivnit tok věcí a času. Přehazovat výhybky. A v první řade, nějaké výhybky najít. V lese leží kámen… milliony let. Pevně věřím ze všechno (každý atom) ma svuj osud, ať je to kámen, jepice, zrnka písku nebo párátko. Když kámen odvalím, brknu tak do matrice a zmením mu souřadnice prostoročasu - osud. Jenže... já jsem jeho osud a stejně jen završím co už bylo bytostně určeno! Kráčím tedy krajinou a balvany schvalně neodvaluji. Opět jsem však jen naplnil jejich osud v záměrné neodvalenosti. Opony do nekonečna a konce se nedoberu. Jakýsi pokrok tu ale je. Uvědomění, ze čistá úvaha a záměrné vykonání “nevykonání” původního záměru je sice tristně miniaturní záležitost, a jistě… proti fraktálnímu toku jsoucna jsem bezmocný, ale mohu se přece jen lehce vetřít a ty výhybky, alespoň ty na samém okraji okrajů, vytáhnout na okamžik ze tmy. Ano… jak na ně šáhnu, zmizí. Tedy, nešahat, jinak zkamením. Došlo mi, že lze vytvářet situace… kombinací časoprostoru, myšlení a kontextů, ktere mě přesunou někam za hranici Newtonovské fyziky i metafyziky do oblasti neprobádaného, neobjeveného. že lze uchopit, byt i jen na vteřinu – neuchopitelné. Některé formy současného umění to umožnují. To, co se běžně dělalo v pohádkách a o co se posléze pokoušeli alchymisté a šamani lze vykonat… V 70 tých letech jsem přehodil několik takových neviditelných výhybek a dokonce, (použiji termín Pavlíny Morganové), aranžoval “vykolejené situace”. Mými nástroji bylo mé tělo, myšlení protínajicí prostor a čas – prostoročas, matrici dění.  Po čase me čAS dohonil. Mám neodvratný pocit, že současné jsoucno je vykolejené více nez kdy jindy a přemíra neuspořádanosti dohání mé tělo.

Pralekce

Pres třicet let studuji kanadský prales. Tady v Kanadě se mu říká BUSH, cili houština bez ladu a skladu. Pra-les je nejen starý, ale hlavně diagonalní-les. Stromy ve všech úhlech, od mladých vertikál po mrtvé horizontály, nekdy je takřka nevidět, protože splývají se zemí a stávají se zemí. Smrt se životem v jednom objetí, zápas, výhry a porážky. Kolébky a krematoria, jesle a hroby, ranění a upějící na ramenou těch, kteří mají silné kořeny. Vsechna anatomie je obnažena, ošklivé je zrovna tak krasné jako stařecká ruka. Není názoru, není stylu a dějin, lítosti, není viny či neviny, neuspořádanost přede jako líná kočka. A v té totální neuspořádanosti vládne naprostá spořádanost, protože není chyb, ani pochyb, je tu naprostý pořádek, dokonalost a neomylnost osudu…triliony přiběhů na jediné niti. čas, neustále čas… a věci, které se časem naučí řeci…

Prales me naučil se nejen dívat se ale vnitřnit čas.

Mymi nástroji jsou nynní věci a jejich příběhy v čase.

Věci mluví.

Věcem z lesa vtělujeme významy: nemůžeme jinak, naše myšlení nikdy neztichne.

Lidské věci maji významy vtělené, nemohou jinak, jejich řec nikdy neustává.

 

Věci mohou být staré, antikvární, nezralé, ztrouchnivělé, staromódní, vzácné, bezcenné, nenahraditelné, novodobé, čpící, nemoderní, osobní, kýčovité, hloupé, poctivé, kvalitní, zbytečné, unikátní, zanedbané, dobré, zamilované… je v nich názor, postoj, duch doby, veškerá moudrost a pošetilost, nesmyslnost a velikost, věci šeptají, křičí i žalují a naříkají… mají na sobě stopy tisíce doteků, šupiny a škrábance, otisky biče i slunce a vrásky…

Vše mluví.

Vše je důležité a vzácné. Prales vyšrouboval můj prostorový sluch a kontextuální čich do nové polohy. A ja vidím, že nepodstatné je podstatné a i ta nejmenší změna v uspořádanosti má nedozírné následky.

http://www.artalk.cz/2014/12/11/lumir-hladik-pralekce/

 

 

 

Aleš Palán, Recenze

Monografie Lumíra Hladíka; autoři Pavlína Morganová, Daniela Šneppová, Lumír Hladík

Informativní, intelektuální, iniciační

Pokaždé, když zažíváme nějakou frustraci, prožíváme ji jako absolutní; aktuální situaci vnímáme tak, jako by už nemohlo být nikdy hůř. Kdybychom nevěděli, kdo a za jakých okolností předchozí větu napsal, bouřili bychom se proti jejímu relativismu. Copak lze porovnávat například adolescentovo zoufání nad tím, že ho odmítla jeho milá, s nezměrným utrpením holocaustu? Autor citovaných slov nicméně právě tohle dělá. Jmenuje se Viktor Emanuel Frankl. Poté, co tento vídeňský zakladatel existenciální analýzy přežil Auschwitz, si může dovolit tvrdit, že každé zlo je absolutní.

Lumír Hladík ve svých konceptuálních akcích zlo nezkoumá. Neohraničitelnost však ano. Hladíkova bilingvní česko-anglická monografie, vydaná v roce 2011, představuje dvě jeho výtvarné polohy – na první pohled značně odlišitelné. Použijeme-li však Franklovu optiku, český „ochočený“ venkov, kde lze potkat maximálně zajíce či srnku, a kanadská divočina plná „hladových černých medvědů“, se stávají jediným jevištěm, na kterém se odehrává totéž představení. Snad jen právě sledujeme jiné dějství... Na polích za Hladíkovým rodištěm Českým Brodem si člověk tak maximálně umaže boty. Z procházky v pralesích provincie Ontario, v níž umělec našel svůj druhý domov, se dotyčný vůbec nemusí vrátit domů… Domestikovaná krajina podřízená člověku vs. nespoutané prostory zdánlivě nekonečných lesů Severu? Omyl: dvě divočiny – a obě absolutní.

V sedmdesátých letech v komunistickém Československu chodil Lumír Hladík po předjarních polích, remízcích a lesních cestách. Poznával zde hranice ploch, ze záplavy hrud hlíny vybíral tu jednu jedinou, aby si ji uvědomil a vzápětí ji nechal zmizet v entropii. Navždy. To vše tiše, nenápadně, bez vnějších efektů. I tehdy, když pracoval sám se sebou, když se například dvě noci po sobě vydal se zavázanýma očima lesní cestou s úkolem za žádnou cenu nepřekročit včerejší linii, i tady zkoumal hranice – ty kolem sebe i ty uvnitř sebe. Hledal dvířka, kterými člověk proniká do venkovního prostoru, i míru toho, nakolik okolí vstupuje do člověka. Jsou to vůbec ještě dva oddělené světy? A jestli, tak proč?

I v současnosti se Hladík pohybuje v divočině, tentokrát v té kanadské. Spolupracuje s  medvědy, kunami, a hmyzem. Nechává divoká zvířata trhat své výtvory, které pak dotváří, či je nechává sát svou krev. Tou krajinou, v níž se jeho akce dějí, se někdy stává on sám; jindy prostředí jen mírně ovlivní. Těžiště krajiny výtvarník o kousíček posune – a sleduje pak, co se děje při návratu do rovnovážného stavu.

Hladíkova monografie sestavená českou kunsthistoričkou Pavlínou Morganovou představuje umělcovy objekty a dokumentuje jeho akce. Nemůže být pochyb o tom, že Hladík představuje neopominutelnou součást českého akčního umění, kde stojí např. po boku svého přítele Jiřího Kovandy. Stať kanadské kunsthistoričky Daniely Šneppové pak pojmenovává Hladíkovo místo v současném umění severní Ameriky. V tom naplňuje katalog rovinu informativní. Formou rozhovoru s autorem či textu kurátorky jeho děl kniha vrství další souvislosti a výklady. Poodkrývá se tak rovina intelektuální. Hladíkovy akce a aktivity však hodlají svého diváka zejména aktivizovat – a to už je linie iniciační. Pokud může umělec spolupracovat s divokými zvířaty, tím spíš potřebuje kooperovat se svými diváky – míru vlastní divokosti nechť si laskavý čtenář zvolí sám; podobně jako si ji určují ti „hladoví černí medvědi.“ Co by se ostatně stalo, kdyby příště nechal Hladík v pralese medvědům napospas svou knižní monografii? Jak by tu stostránkovou knihu v černé, oranžové a bílé, ocenili? Tu knihu, kde se píše, že „metodicky vedené nevědění je vlastně nově nabytá vědomost.“

 

Pavlína Morganová, Předmluva k monografii: Lumír Hladík

Lumír Hladík žije v Torontu, pravidelně navštěvuje kanadské pralesy a vytváří umělecká díla na hranici mezi konceptem, akcí a kresbou. Jeho dávný přítel Jiří Kovanda žije v Praze, chodí do přírody pozorovat divoké ptactvo a v posledních letech vystavuje v prestižních galeriích na celém světě. Petr Štembera a Jan Mlčoch už dávno přestali performovat a společně pracují v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze jako specialisté na plakát a fotografii. Karel Miler už před lety odešel ze svého místa v Národní galerii do důchodu. O všech těchto lidech jsem před deseti lety napsala knihu Akční umění. Jejich akce mě jako mladou historičku umění prostě fascinovaly: oni i další umělci si totiž velmi dobře uvědomovali, že skutečnost je silnější než jakékoliv umělecké dílo, a začali s ní systematicky pracovat. S většinou z nich jsem se tehdy sešla a pokusila jsem se zmapovat jejich akční tvorbu ze šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, jak nejlépe to šlo. Samozřejmě ne všechna dokumentace byla k nalezení a paměť také ne vždy dobře sloužila, ale takový je život. Vzhledem k tomu, že Lumír Hladík žije od roku 1981 v Kanadě, získala jsem o něm a jeho akcích jen velmi kusé informace a do knihy jsem zařadila jen zmínku o akci Moře v zrcadle. Jak už to tak bývá, měla jsem k dispozici jen sekundární zdroj, a tak jsem převzala nepřesný název i dataci. Akce samotná mě však zaujala natolik, že jsem považovala za důležité ji zmínit, přestože jsem o jejím autorovi nic víc nevěděla. Byla jsem hodně překvapená, když jsem po druhém vydání knihy Akční umění na podzim roku 2010 dostala anglický e-mail, v němž mě autor zmíněné akce ostýchavě oslovil, jestli bych neměla zájem dozvědět se něco i o dalších jeho akcích – Lumír Hladík jich totiž mezi lety 1976 a 1981 realizoval dvě desítky.
A tak začala téměř roční emailová a telefonická konverzace, kdy jsme se společně pokusili shromáždit dokumentaci k jednotlivým akcím a další souvislosti. Tato publikace je výsledkem, který snad přispěje k tomu, že dílo Lumíra Hladíka znovu najde své místo v kontextu českého akčního umění, kam bezesporu patří.

Pavlína Morganová, Praha 2011