LumírHladík

ach bratře / instalace 2015

Moje rané práce byly drobné chirurgické řezy do přediva… jsoucna. Často jsem pracoval s pojmy času a prostoro-času. Mnohé z mých uměleckých performancí obsahovaly časově orientované podmínky, jako… nikdy, nikdy více, či až do mé smrti. V mé současné práci je otázka času, i když v jiné podobě, stále přítomna. čas nakonec dohonil mé tělo, a mé téma času se přesunulo z problematiky limitace a determinismu do říše entropie, aby nakonec zakotvilo v pojmech jako je smrtelnost, nesmrtelnost a celebrita. Symbiotické dílo které tvořím s pomocí zvířat cijících ve volné přírode spočívá na jediném základním předpokladu: Tvrdím, že divoká zvířata jsou svatá, protože postrádají lidskou kapacitu hřesit. Nezabíjejí ani pro zábavu nebo ideologii, a nebyla vyhnána z ráje.

Mé symbiotické práce navazují na fenomén evropských svatých z katakomb, dekorovaných koster, které údajně vykazovaly božské vlastnosti. Nicméně, je tu zásadní rozdíl: Já vyrábím své relikviáře ve spolupráci s černými medvědy, kunami rybářskými, mývaly, kojoty, ptáky a hmyzem. Tvrdím, že v současné době, díky naší lidské aroganci, jsou téměř všechna žijící zvířata mučedníci. Používám přirozeně destruktivní instinkty těchto živých svatých (zvířat), a zhotovováním relikviářů je proměnuji v celebrity, abych tak uctil skutečně nevinné svaté. Shoda okolností je, že původ původních katakombových kostlivců "byl nejasný a neprůkazný a příběhy a jména jim připsaná byly naprosto nahodilé. Toto jim přesto nezábranilo v tom, aby se, po tomto arbitrárním vzkříšení, nestaly slavnými.

Zde se otevírá zcela nová Pandořina skříňka problematik ... jako například současná posedlost či fascinace lidí se celebritami. Jsem přesvědčen, že průměrný člověk intuitivně cítí, že slavní lidé jsou blíže k Bohu, blíže k nesmrtelnosti. Náš strach ze smrti se zde odhaluje ve velmi bizarní podobě... smrt se stává synonymem anonymity. Jennifer Aniston a Lady Gaga nahradily svatého Ignacia a svatého Benedikta!

Výstava "Ach bratře" není nic jiného než… povzdech. Je to výpověd o nemilosrdném času, času milosrdném a času spravedlivém. Čas milosrdný nám pomáhá zapomenout, že je nemilosrdný. Aktem zapomínání se tak bezprostřední včera stává stále vzdálěnejším včerejším, aby se nakonec slilo do šedé hmoty jakési bezbřehé řeky. Kde je rok 1942, kdy se můj bratr narodil? Kde je rok 2002, kdy zemřel? Již není ani milující matky, která porodila toto dětátko. Její vzpomínky jsou ztraceny navždy. Fotografie mého novorozeného bratra, na kterého byla naše matka tak pyšná, …a který jsem našel náhodou v koši, zestárl a postupně zanikne. Všech 21, 914 jeho reprodukcí, které můžete nyní vidět v expozici jsou než nemilosrdně milosrdnou řekou mizících okamžiků: každý z nich je jeden jediný anonymní den. Poté, co odjedu z tohoto světa já, vše klesne do jestě hlubší anonymity. Nakonec vrstvy zapomnění pohřbí vše, co víme. Spravedlivý čas vymaže naše vzpomínky. Svět zapomene.

Lumír Hladík, Toronto

3.01.2015